římské politické myšlení Pravděpodobně již za monarchie, a zcela jistě od založení republiky koncem šestého století před Kristem, byli Římané schopni formulovat argumenty doporučující nebo ospravedlňující jednání na základě sdílených morálních a politických hodnot. Z třetího století před Kristem se dochovala řada krátkých zpráv o životech velkých postav doby, které nám dovolují pochopit tyto hodnoty. Podobné hodnoty se vyskytují v dílech epických básníků a dramatiků antického Říma.
Těžko říci, co by Římané bývali dokázali, kdyby byli ponecháni sami sobě, neboť ve třetím století příslušníci římské aristokracie začali navazovat kontakty s řeckým světem a s jeho dlouhou tradicí filosofického bádání. Římští básníci už kolem roku 200 př. Kr. začínají experimentovat s vědomým vytvářením nových latinských abstraktních podstatných jmen. Od té doby se hlavním rysem římské politické filosofie stává skutečnost, že její přední představitelé se aktivně účastní veřejného života a snaží se uvést do souvislosti to, co znají z ŘECKÉHO POLITICKÉHO MYŠLENÍ, se svým pohledem na politický život v Římě. Raná stadia tohoto vývoje neznáme. Řecký občan POLYBlOS, od roku 167 př. Kr. internovaný v Římě a zabývající se záležitostmi své rodné země, nám zanechal zprávu o římském politickém systému. Neexistuje bohužel důkaz o tom, že by ji někdo četl dříve než v prvním století našeho letopočtu.
Přesto je možno pozorovat, že Polybios se na vývoj římského politického systému díval podobně jako Kato Censor (234-149 př. Kr.) a jeho názor byl později přejat i CICERONEM: podle tohoto názoru byl římský politický systém výsledkem dlouhodobého kolektivního úsilí společnosti jako celku. Tento pohled je v protikladu s naivním názorem rozšířeným v řeckých městech, podle nějž měly jejich ústavy být dílem jednotlivých zakladatelských osobností. Je pravděpodobné, že Polybios a Kato vytvářeli své teorie v obecném kontextu diskuse mezi římskou elitou o měnícím se charakteru římské společnosti, probíhající v druhém století př. Kr. Nejdůležitějším Polybiovým kontaktem navázaným v Římě byl P. Scipio AellŮlianus (asi 185-129 př. Kr.), který se pohyboval ve společnosti řeckého stoického filosofa Panaetia.
Setkání Polybia s Aemilianem bylo symbolické, protože to byla právě filosofie stoiků, která později v Římě převládla nad ostatními třemi hlavními řeckýllŮ filosofickými školami z doby po Alexandrovi: následovníky PLATóNOVÝMI (takzvaná AkadellŮe), následovníky ARISTOTELOVÝMI (škola peripatetická) a následovníky Epikurovými (342/1-271/0 př. Kr.).
Stejně málo je známo o povaze kontaktů mezi Panaetiem a AellŮlianem, ale hned v následující generaci lze v Římě vystopovat první náznaky teoretické diskuse o podstatě a potřebnosti demokracie, vycházející jak z řeckých, tak z římských historických příkladů. Je to období tribunátů T. Sempronia Graccha a jeho mladšího bratra C. Sempronia Graccha (133 př. Kr. a 123-122 př. Kr.). Oba se snažili, zčásti úspěšně, reformovat některé aspekty římského politického systému, a následkem toho přišli o život. Právě toto období bývá považováno za začátek revoluce, která nahradila republiku principátem. Tato revoluce bezpochyby vyvolala úvahy o napětí mezi svobodou jednání jednotlivých držitelů úřadů a potřebou nějaké formy kolektivní kontroly, jejichž poslední etapu zachycují Ciceronovy spisy. V obecnější rovině potřebovali Římané analyzovat a pochopit svou říši, která na konci druhého století př. Kr. pokrývala téměř celé Středomoří. Již Polybios považoval za samozřejmé, že vládnoucí stát by měl dbát o blaho svých občanů a že římští občané mají právo jej kritizovat. Na počátku prvního století př. Kr. došlo k řadě velkých povstání proti římské vládě.
Do tohoto kontextu lze zařadit dílo Posidoniovo (asi 135-50 př. Kr.). Posidonios byl další stoický filosof, Panaetiův žák, a podobně jako on blízký přítel příslušníků římské elity. l Většina Posidoniova díla se nezachovala, ale z dochovaných fragmentů je jasné, že pokrývalo celou geografii, etnografii, přírodní vědy, filosofii etiky a dějiny římského světa od konce Polybiových Dějin až po jeho dobu. Posidonios se zabýval obecně povahou vztahu mezi vládcem a ovládanými a závazky existujícíllŮ na obou stranách; také se však věnoval Římské říši, jejími občany a postavením římské vládnoucí elity. Posidonios nebyl žádnou výjimkou: podobně jako v Řecku stojí v dějinách politického myšlení vedle sebe díla historická i filosofická (klasickým příkladem je Thukydides), i v Římě byl historický přístup jedním z prostředků politické analýzy. To je zvláště nápadné v případě mladšího současníka Posidoniova a Ciceronova, římského historika Sallustia (86-34 př. Kr.). Ten si vybral dvě epizody nedávné llŮnulosti, Katilinův pokus uchopit moc v roce 63 př. Kr. a válku proti malému africkému králi Jugurthovi na konci druhého století př. Kr., aby na nich analyzoval chování římské elity doma a v cizině a mohl uvažovat o důvodech postupného vymizení konsensu, který dříve existoval mezi elitou i mezi římským obyvatelstvem jako celkem. Jeho obecné vysvětlení předložené v úvodech k oběma dílům, jež jako hlavní důvod uvádí úpadek politické morálky způsobený chamtivou touhou po pokladech Středomoří, je velmi rozhodné, ale málo propracované. Na druhé straně projevy připisované Mariovi nebo Caesarovi obsahují citlivé rozbory rozdělení politické moci ve státě a hranic tolerance.
Obecně lze říci, že doba Ciceronova je obdobím, kdy se Řím zmocnil téměř všech forem intelektuální aktivity Řeků a začal vytvářet poprvé ve velkém formy nové. Tato tvůrčí činnost trvala ve stejném rozsahu až do principátu prvního císaře Augusta, ale pak skončila. V období principátu však došlo k obrodě intelektuální činnosti v řeckém světě pod římskou nadvládou, a to ve velkém rozsahu, i když bez nápadnější originality. Hlavním prostředkem analýzy se opět stala historická díla. Pro řecké historiky od Dionysa z Halikamassu, Diodora (oba z konce prvního století př. Kr.) a Strabona (64/3 př. Kr až 23 po Kr.) v době Augustově až po Dia na přelomu druhého a třetího století po Kr. byla Římská říše především systémem, který fungoval, a fungoval dobře, což nevyžadovalo žádného dalšího ospravedlnění. Tento přístup zůstal latinským historikům vzdálen, a byl jim z praktických důvodů zřejmě neznámý. Většinou používali jen řecké materiály dostupné už v době Ciceronově. Jejich zájmy byly zcela odlišné. Principát byl od počátku dědičnou monarchií (pokud existoval dědic trůnu, stával se novým císařem), či podle slov Edwarda Gibbona despotismem postaveným na vraždách.
Brzy vznikl pohodlný výmysl, že římský lid vkládá svou svrchovanou moc do rukou každého následujícího císaře, což vedlo k důležitým změnám v římských názorech na zdroje práva (viz ŘÍMsKÉ PRÁVO). Elita, která za republiky měla v rukou skupinovou moc, tuto moc ztratila, i přesto, že se principát přirozeně nemohl vzdát jejích služeb. Zajímavé je, jak noví příslušníci římské elity rychle přijali ideály tradiční aristokracie. Proti ranému principátu existovala stálá, i když přerušovaná opozice, nejen ze strany těch, kdo usilovali o nejvyšší moc, ale také proto, že císařové byli považováni za nepřátele svobody. Přesto všechno záleželo na osobnosti a dobré vůli císaře. Tento fakt je základem jak SENECOVA pokusu vytvořit teoretický popis správného chování vládce, tak ostřejší Tacitovy analýzy napětí mezi principátem a svobodou.
Tacitus (asi 55-začátek II. stol.) psal své Dějiny (Historiae, původně pokrývající období 69-96 po Kr.) a Anály (Annales, od smrti císaře Augusta roku 14 do roku 68 po Kr.) za vlády císaře Trajána. Na počátku jeho vlády vznikl Panegyrikon Plinia Mladšího (61 nebo 62-113 po Kr.), v němž se praví, že Traján úspěšně smířil principát a svobodu. A však toto smíření nemělo žádný ústavní základ, bylo založeno pouze na osobnosti. A z Tacitových spisů lze vyvodit jen jediný závěr: tyto dvě věci byly naprosto neslučitelné. Jedno z jeho menších děl, Agricola, chválí člověka, který byl oddaným služebníkem tyranského císaře; v Dialogu o řečnících tvrdí, že úpadek řečnictví je důsledkem konce republiky. Jeho závěr, že příslušník římské elity by měl sloužit i špatnému pánovi, se z jiného úhlu blíží řeckému názoru, že Římská říše musí být akceptována, protože funguje a protože k ní stejně neexistuje žádná jiná reálná alternativa.
Nejzajímavějším dokumentem z druhého století po Kr. jsou však bezesporu Hovory k sobě císaře Marca Aurelia, který vládl v letech 161-180. Marcus Aurelius byl vychován jako kterýkoliv jiný příslušník římské elity a teprve v sedmnácti letech byl přijat za dědice Antonia Pia, který neměl syna a sám byl adoptován Hadriánem jako jeho následovník. Během výchovy se Marcus Aurelius důkladně seznámil se stoickou filosofií, známou v rozmělněné podobě každému vzdělanému Římanovi. Podle stoické utopie měli vládnout jen moudří. Římská říše však nebyla utopií, a každý měl obecnou povinnost vykonávat funkce, které mu příslušely podle jeho postavení. V případě Marca Aurelia to byla funkce římského císaře. Obecně vzato přitažlivost tohoto aspektu stoicismu pro příslušníky římské elity je zřejmá: byl ~o svět s velmi omezenou možností změny, a ten, kdo stál téměř na vrcholu společenské pyramidy, se jistě rád dozvěděl, že je jeho povinností přijmout toto postavení. Marcus Aurelius se však trápil svou slabostí a nehodností.
Je zajímavé, jak často užívá vojenských metafor pro popis svých povinností a svého poslání. Jazyk jeho díla bezpochyby odráží situaci pozdního císařství, kdy všechny formy veřejných služeb byly označovány jako militia. Zajímavá je také Marcova netrpělivost s lidmi, jenž ho obklopovali, která se dokonce často měnila v opovržení. V řeckém světě existovala dlouhá tradice obviňování rádců za špatné chování panovníka, jež mělo zachránit instituci císaře obviněním někoho jiného za jeho chyby. Římští císaři zřejmě přijali absolutní povahu svého postavení a působení. Dokud však byli pohany, neobjevuje se ani zmínka o jakékoli teorii o božských právech králi"!. MHC

literatura
Biard, W. M., Crawford, M. H.: Rollle.in the LiJte Republic. Londýn: Duckworth, 1985.
Brunt, P.A.: Marcus Aurelius in his meditations. Joumal o.ťRoman Studies 64 (1974) 1-20.
Syme, R.: Tadus. Oxford: Clarendon Press, 1958.
_: SalhlSl. Berkeley: University of California Press, 1964.
Strasburger, H.: Posidonius on prob1ems of the Roman Empíre. Journa\ of Romana Studies 55 (1965) 40-53.